Myšlenka divočiny pochází z Evropy, nikoli z Ameriky | WILDlife.sk

Myšlenka divočiny pochází z Evropy, nikoli z Ameriky

“Hodně rozšířeným nedorozuměním je představa, že Spojené státy jsou nekonečně rozlehlá země, a tím pádem je jednoduché mít tam divočinu. Jenomže ve Spojených státech jsou místa, kde je divočina chráněna ve velmi hustě obydlených oblastech – třeba ve státě New York. I na místech, kde byla divoká příroda kdysi poškozena a musí se teď zotavovat – jako je třeba stát Vermont, který byl kdysi celý odlesněn –, jsou dnes chráněné divoké lesy. Když se podíváte na mapu fragmentace světa, tak krajina na východě Spojených států vypadá podobně rozdrobeně jako mnoho oblastí v Evropě,” říká v rozhovoru kanadský obhájce divočiny Harvey Locke a dodává: “Podle mě není žádný důvod, proč byste nemohli mít divočinu i tady v Evropě.”

Ekolist: Lidé v Evropě a zvlášť ve střední Evropě si často myslí, že tady není místo pro divočinu. Prý si ji můžou dovolit třeba ve Spojených státech, kde jsou obrovské neobydlené oblasti, ale v kulturní Evropě prý místo pro divočinu není. Vy jste z Kanady, ale dlouho jste pobýval v Evropě – myslíte si, že evropská divočina je už minulostí? Že pro ni není v Evropě místo?

Harvey Locke: Pro Evropany je důležité si uvědomit, že v Evropě už prvotřídní divočina existuje. Ať jde o divočinu v malém měřítku, jako je nádherný New Forest nedaleko Londýna, jehož součástí je přes 2000 hektarů starých bukových lesů, nebo fantastická místa v Rumunsku, ve Skandinávii atd. – Evropa už prostě prvotřídní divočinu má.

Hodně rozšířeným nedorozuměním je představa, že Spojené státy jsou nekonečně rozlehlá země, a tím pádem je jednoduché mít tam divočinu. Jenomže ve Spojených státech jsou místa, kde je divočina chráněna ve velmi hustě obydlených oblastech. Třeba ve státě New York žije opravdu hodně lidí, zároveň tam jsou ale i velmi rozsáhlé oblasti divoké přírody. I na místech, kde byla divoká příroda kdysi poškozena a musí se teď zotavovat – jako je třeba stát Vermont, který byl kdysi celý odlesněn –, jsou dnes chráněné divoké lesy. Když se podíváte na mapu fragmentace světa, tak krajina na východě Spojených států vypadá podobně rozdrobeně jako mnoho oblastí v Evropě. Ano, Aljaška je něco jiného, ta je podobná spíš severnímu Norsku, ale mnoho částí Spojených států je fragmentováno opravdu hodně. Jiným příkladem by mohla být Kalifornie. Jsou tam nádherné národní parky jako Yosemite, který by mohl být příkladem divoké přírody, ale v Yosemite už dnes třeba vlci nebo grizzlyové (grizzly je poddruh medvěda hnědého – pozn. aut.) nežijí. A vy tady v Evropě máte národní parky, jako je například Abruzzo v Itálii, kde medvědi hnědí a vlci žijí. Takže prohlásit, že v Evropě nemůže být divočina, že už je minulostí, je vlastně neporozumění současné evropské situaci.

Zdá se mi, že sami sebe někdy nevidíte úplně jasně a pohled zvenčí vám možná přinese něco, co sami ani pořádně nevnímáte. Snad si tedy jako Kanaďan mohu dovolit říct jednu věc: Projel jsem velkou část Evropy a navštívil hodně přírodních míst. Zároveň pocházím ze země, která je jedním z nejdivočejších míst na Zemi – podle mě není žádný důvod, proč byste nemohli mít divočinu i tady v Evropě.

V Evropě si často říkáme, že pojem divočiny pochází z Ameriky a zmiňujeme při tom jména jako David Henry Thoreau (obdivovatel divoké přírody a autor knihy Walden aneb Život v lesích – pozn. aut.) nebo John Muir (slavný zastánce divočiny, který inicioval vznik několika amerických národních parků a zdůrazňoval duchovní hodnotu divoké přírody – pozn. aut.). Vy ale tvrdíte, že to není pravda…

Není. Podívejme se na původ slova divočina (wilderness). V Evropě je velmi často chybně chápáno jako americké slovo. Ale to je evropské slovo, pochází zřejmě z nějakého severoevropského keltského jazyka. Podle různých výkladů znamená buď místo, kde žijí divoká zvířata (place of wild beasts; slovo beast v angličtině znamená i bestii, šelmu – pozn. aut.), anebo místo, které postupuje podle své vlastní vůle (will of the land), tedy vyvíjí se bez vnější kontroly. Obě tyto interpretace se přitom na divočinu hodí a dobře ji vystihují.

Co se týká Henryho Davida Thoreaua, který napsal, že „v divokosti je záchrana světa“, tak Waldenské jezero (Thoreau u něho v polovině 19. století strávil dva roky prostým životem v malém srubu a na základě tohoto pobytu pak vytvořil knihu Walden – pozn. aut.) bylo tenkrát velmi blízko města Concord, snadno se do něj dalo dojít pěšky, a teď je to vlastně předměstí Bostonu. Přesto jsou tam divoká místa, stejně jako v Evropě je mnoho divokých míst – představa, že šlo o nějakou odlehlou oblast, jako je třeba Antarktida, neodpovídá skutečnosti. A víte, co si Thoreau vzal s sebou do srubu? Vzal si Goethea, Rousseua a Wordswortha. Tohle jsou autoři, které četl, když psal Walden, a nijak přitom nezakrýval, že právě oni ho inspirovali. U základů americké romantické literatury o divočině tak vlastně stojí německý spisovatel, francouzský spisovatel a anglický básník.

Ve 20. století ovšem lidé z nějakého důvodu přijali za své, že to celé začalo v Americe. Ale to není pravda. Mně jako Kanaďanovi připadá úplně směšné, když mi někdo tvrdí, že divočina je americká idea. To jen říkám: „Cože? Já žiju v zemi, která má opravdu hodně divočiny, vždyť my slovo divočina používáme pořád!“ Uznávám, že Američané jsou autory některých z nejhezčích literárních prací o divočině a rovněž že byli průkopníky v legislativní ochraně divočiny. Ale nejsou autory samotné myšlenky. Příklad: Yellowstone se stal v roce 1872 prvním národním parkem, tedy pravděpodobně první divočinou chráněnou pro veřejnost. Jenomže třeba New Forest v Anglii byl vyhlášen Vilémem I. Dobyvatelem už někdy v roce 1083 – důvodem byla ochrana divokých zvířat a snaha zamezit kácení stromů. New Forest je tedy nejstarší vědomě chráněná divoká oblast, o níž vím – je chráněn už skoro tisíc let. Představte si to: tisíc let! Byl jsem tam loni v květnu, tam rostou 500 let staré stromy! Jde o úžasné místo, které je přitom jen 45 minut jízdy od Londýna. Nový přístup, kterým Američané změnili vnímání divočiny a za nějž si zaslouží uznání, spočívá v tom, že divočina má být otevřená obyčejným lidem. New Forest byla vlastně králova soukromá honitba. Národní park Abruzzo byl původně taky královskou rezervací, podobné to bylo i v národním parku Doňana ve Španělsku nebo v Bělověžském pralese na hranici Polska a Běloruska. Jejich cílem bylo chránit území, protože tam vládce chtěl lovit a protože měl tahle území rád, ale to neznamená, že je nemůžeme pokládat za divoké oblasti. V Americe se staly dobré věci, které musíme ocenit, ale divočina je od základu evropská představa.

Vy jste na konferenci dokonce řekl, že evropská divočina je součástí severoamerické identity. To by asi chtělo trochu vysvětlit…

Dobře. Podívejme se tedy na to, jak silně evropská divočina ovlivňuje severoamerickou představivost. Každý zná filmy Walta Disneyho, třeba Sněhurku a sedm trpaslíků. Jak v tom filmu vypadá les? To je temný evropský prales. Však taky kreslíři, které Disney najal, byli z Evropy a rovněž celá pohádka pochází z Evropy. I další pohádky, které zpracovali například bratři Grimmové, třeba Červená karkulka, jsou původem evropské příběhy, jež v Severní Americe stále silně působí. Přitom vyprávějí o divoké přírodě.

Existuje ještě nějaký další příklad, nejen Disney, kde by to bylo tak zřetelné?

Těch je spousta. Tak třeba John Muir pochází ze Skotska.

K čemu nám vlastně divočina je?

Potřebujeme ji ze dvou důležitých důvodů. Jednak kvůli tomu, co přidává našim životům jakožto životům lidských bytostí. Vedle toho ji potřebujeme jako potřebnou funkční složku biologického světa. Divočina umožňuje dalším živým bytostem, především velkým šelmám a velkým býložravcům, žít. Taky zachycuje uhlík, čímž přispívá ke zmírnění klimatických změn, nebo poskytuje čerstvou vodu, kterou všichni potřebujeme k pití. Poskytuje nám ale taky místo, které není pod naší kontrolou, což nás jako druh učí pokorné skromnosti a obohacuje to naše životy. Jak řekl Václav Havel, máme problém s tím, že nám chybí metafyzická odvaha. A vztah k divočině je součástí metafyzické odvahy. Potřebujeme jasně cítit, že nebudeme kontrolovat celý svět a že části světa musíme sdílet s dalšími živými bytostmi. Divočina nám taky dodává sílu, duchovně nás obohacuje a obohacuje i naši představivost, naši kulturu, naše umění. Zrovna jsem se byl podívat ve vaší Národní galerii a tam visí obrazy pěti různých umělců z 19. století, kteří všichni malovali divoké lesy. Z toho je jasné, že divokost a divočina je součást vaší kulturní historie. Přitom nejde o nějakou speciální výstavu, je to součást hlavní sbírky Národní galerie v sekci romantických umělců. A když jdete do Louvru, je to stejné. Divočina je zcela zřetelně součástí evropské kultury.

Oceňovat divočinu za to, že mi dává pitnou vodu, je něco jiného než to, že nás jako lidi divočina přitahuje. Proč tedy máme přírodu a divočinu rádi, proč nás přitahuje?

Milujeme divočinu, protože jsme její součástí. Divočina jsme i my sami. Jako lidé nejsme jen města počítače a mobily, jsme taky součástí přírody, součástí divočiny, je to náš domov. Technologický pokrok je jeden z největších lidských úspěchů a já jako člověk jsem hrdý na to, co všechno naše kultura dokázala uskutečnit, dokonce jsem pokrokem silně inspirován. Zároveň se už ale nemůžu dočkat, až uvidím českou přírodu – po nějaké době prostě potřebuju odjet z města.

Myslíte, že se vztah k divočině v průběhu dob měnil?

Určitě. Když lidé začali část přírody kontrolovat, aby z ní získali víc výhod, aby si například postavili domy nebo zemědělské usedlosti, tak se následně mnoho lidí divočině odcizilo. Důležité ale je, že zůstávalo hodně lidí, kteří se jí neodcizili úplně – mnozí z nich byli umělci. Ve 20. století jsme se ovšem dostali do zvláštního období, kdy jsme si mysleli, že se všechno točí jen kolem lidí – říkejme tomu třeba humanismus. Tento humanismus se ovšem ukázal být formou předsudku vůči ostatnímu živému světu. A tento předsudek teď překonáváme, uvědomili jsme si jeho nebezpečí a vracíme se k tomu, abychom zase vešli ve spojení s tím, co znamená být skutečným člověkem. Být skutečným občanem jakékoli země znamená být součástí její divoké přírody, respektovat ji a sžít se s ní.

Mění se v Evropě vztah k divočině i během posledních let?

Jistě. Žil jsem v Evropě už v roce 1976 a tenkrát se vůbec nemluvilo třeba o tom, že v Evropě stále žijí divoká zvířata. Pamatuji si z té doby velmi silně pocit jakési lítosti nad tím, že jste je v Evropě už ztratili, zatímco my v Severní Americe je stále máme. A v současnosti? Právě jsem byl v Praze na konferenci se dvěma sty Evropany, kteří zaníceně diskutovali o hnědých medvědech, o vlcích, o velkých býložravcích, přičemž v souvislosti s nimi nemluvili jen o Rumunsku, ale stejně tak o Nizozemí, o Španělsku, o Skotsku, o celé Evropě. Z mého pohledu jde o návrat k tomu, co to znamená být Evropanem. Ve 20. století bylo katastrofou být Evropanem, jen pomyslete na všechny ty strašné události, ke kterým došlo. Jako Evropané jste sešli z cesty, ale teď se na ni vracíte, dáváte se víc dohromady, jste k sobě navzájem mírumilovnější a mírumilovnější jste i k přírodě. To je velmi inspirativní.

Autor a zdroj: Jan Stejskal / Ekolist.cz

Pôvodnú verziu si môžete pozrieť tu.

Harvey Locke – mezinárodně uznávaný obhájce divoké přírody. Pochází z kanadské provincie Alberta, účastnil se práce mnoha významných ochranářských organizací, například Canadian Parks and Wilderness Society, Wildlands Project atd. V současnosti je viceprezidentem americké organizace WILD Foundation a pomáhá například vytvoření obrovského přírodního koridoru mezi Yellowstonským národním parkem a Yukonem. Mimo to je členem Světové komise pro chráněná území při IUCN (jde o v současnosti nejautoritativnější organizaci v této oblasti). Má za sebou mnoho publikací, kromě toho ho před deseti lety kanadská verze časopisu Time vybrala mezi vedoucí kanadské osobnosti pro 21. století. V Praze se na konci května zúčastnil konference o divočině a rozsáhlých přírodních oblastech.